Počátky vápenictví ve Vápenné a jejím okolí

 

Nejstarší zmínka o těžbě vápence pochází z počátku 17. století, i když vápence se jistě používalo již dříve k výstavbě hradů a kamenných kostelů. Ve Vápenné se ale pálilo vápno již dlouho předtím. Mnoho “domkářů” si tak přivydělávalo prací u bohatších statkářů, kteří na svých pozemcích těžili vápenec. Těžba vápence stejně jako výroba páleného vápna probíhala velmi jednoduchým způsobem. Jak je patrné z dostupných záznamů, probíhalo to v tzv. polních pecích. Taková polní pec nebyla nic jiného než otvor v zemi  nebo v náspu o hloubce 2 m a průměru přibližně 4 m. Tato díra byla vyzděna žulovým kamenem a dovnitř se vložily úlomky vápence. Pouze uprostřed se nechal půlmetrový otvor pro zatápění, tzv. palivový otvor. Jako palivo se používalo bukové nebo pryskyřičnaté špalkové dříví. Tato primitivní polní pec byla zakryta slámou, listím, bramborovou natí a podobně. To vše bylo smícháno s vrstvou páleného a hašeného vápna. Během pálení se muselo dávat především pozor na to, aby se neuzavřel příchod vzduchu k palivovému otvoru. Na trhliny se musely vždy nalepit vápencové destičky,  které ležely kolem dokola poklopu a sloužily také k regulaci průvanu. Koňskými povozy bylo potom vápno sváženo podél toku potoka až k odběratelům do Slezska. Také zbytky popela z bukového dříví našly v mnohých bělírnách užitek, kde s ním zpracovávali ručně tkané plátěné zboží. Neprodejné zbytky byly používány pro nedostatek minerálního hnojiva k zlepšení kvality neúrodné půdy.
Různé polní pece byly ve Vápenné známy ještě i našim předkům. Jedna z nich stále u tzv. „Andrisova kříže“ u Polky, druhá u Hasenhübel a další v dole u kopce, kde byl později postaven pomník padlých.
Dobrá pověst vápna z Vápenné se rozšířila brzy přes hranice kraje, a aby mohla uspokojit stoupající potřebu, byla postavena v přední části Polky první vysoká pec, dnes známá jako tzv. "Stará pec". Činnost této pece byla pozastavena mezi roky 1882 a 1884.

 

Rozmach vápenky Latzel

 

Vynálezcem kruhové pece je roku 1858 berlínský stavitel Friedrich Hoffmann (1818 - 1900). Roku 1863 ho Anton Cajetan Latzel povolal do Vápenné, kde Hoffmann roku 1869 postavil první kruhovou pec. Protože se velmi dobře osvědčila, následovaly po ni rychle další a větší stejného typu. S výstavbou železnice na trase Dolni Lipová - Javorník v roce 1898 a rychlým spojením do Německa začal hospodářský vzestup vápenického průmyslu ve Vápenné. V době první republiky se tak zabývaly výrobou vápna tři velké firmy, které zaměstnávaly 400 dělníků a produkovaly 10 000 vagónů bílého vápna ročně. V obci bylo 11 kruhových pecí, z toho pět vlastnila firma Latzel. Výroba vápna dosáhla svého vrcholu v období let 1910 až 1914 a také 1924 až 1930. V této době byly v provozu všechny kruhové pece. K nejhorší odstávce došlo v letech 1930 až 1939.
Vápenka Antona Latzela disponovala ve svých laboratořích nejmodernějšími měřícími přístroji. V letech 1925 až 1927 postavila firma Latzel velký vápenný mlýn, kde byla vyráběna vápencová moučka pro výrobu hnojiva a pícního vápna.

Významným průkopníkem vápenického průmyslu ve Vápenné byla postava posledního ředitele Spojeného svazu vápenek ve Vápenné, Ing. Arnold Latzel (1894 - 1948). Poté co musely být během druhé světové války nuceně pozastaveny všechny technické vylepšovací práce a rozšiřování, byly již Ing. Latzelem navrženy plány ke zcela moderní vysoké peci. Do této vysoké pece by byly kameny sváženy z lomů přes velký vysutý most. Tím by se ušetřila těžká práce se svážením kamenů po svážné dráze a náročné, často i velmi nebezpečné ruční nakládání do komor kruhových pecí. K realizaci již ale díky II. světové válce nedošlo.

Jistou zvláštností vápenictví ve Vápenné bylo zaměstnávání žen. Nechme vyprávět jednu ženu o jejím životě ve vápence:
„Vydělávala jsem si na živobytí u firmy Latzel ve vápence. Vždy jsme pracovaly v páru ve dvou. Často jsme byly přes týden zaměstnané tím, že jsme vykládaly vápenec, který přivezli z lomu, nosily ho do prázdných pecí a srovnávaly do spalovacích komor. Tam nám byly odebrány nakladači, kteří museli kameny nakládat, tak aby vznikly kulaté otvory,  přes které bylo potom ze shora sypáno uhlí. Byla to poměrně těžká práce, všech deset prstů muselo být vždy přilepeno k sobě a obvázáno (rukavice byly příliš drahé), neboť vápenec byl ostrý a horký, když se tahal z pece. Stejně jako já muselo tuto práci vykonávat ještě spousta jiných žen, aby mohly uživit rodinu nebo si něco přivydělaly. Tuto práci jsem vykonávala 14 let”.
A kolik si pracovníci vápenky vydělali peněz? Průměrná týdenní mzda v roce 1931 byla 80 až 120 Kč.